Co je respektující výchova?

Minule jsem si z respektující výchovy dělala trochu legraci, protože každé mamince občas trochu "hrabe" nebo začne pochybovat o svých zásadách.

Pak jsem ale zavítala na naše dětské hřiště, které je teď přes léto plné, jak se říká - lufťáků - a jsem moc ráda, jakou cestou jsem se vydala...

Dětské hřiště je teď pro mě vlastně už odpočinek. Starší syn je už samostatný, začlení se do skupinky dětí a akorát mě občas přijde zkontrolovat. A mladší si vesele leze okolo mě, všechno zkoumá a zapojuje se, kde potřebuje.

Takže já se obvykle ukotvím na nějaké příjemné místo, kde mám přehled a jen zpovzdálí kontroluji a relaxuji.

Z mého rozpoložení mě vytrhla paní s malou asi dvouletou holčičkou:

"Nedávej ty kamínky do pusy, tohle už vůbec ne. Nesahej na to. Něco jsem řekla. Pozor bota. Obuj si tu botu. Pomalu. Pomalinku. Nelez tam. Spadneš. No, co jsem říkala. Pozor. Dávej přeci pozor. Tam nechoď, tady pojď." A celou smršť zákazů a příkazů zakončila větou: "Pojď jdeme domu, už jsi zlá." A plačící holčičku táhla za ruku pryč.

Bylo mi z toho smutno. Bylo mi líto holčičky, ale bylo mi líto i paní. Byla unavená a vyčerpána. Byl to totiž boj, v němž nemohl nikdo vyhrát. Neustálý boj o to, kam se půjde, na co se může sahat nebo co se může dělat.

Myslíte si, že bych byla tak v pohodě, kdybych přemýšlela jako ona? Bylo by úplně jedno, jak staré mám děti. Běhala bych za nimi a komandovala je úplně stejně jako ona.

Víte, co je to respektující výchova? Pro mě to v jistém slova smyslu znamená pohodové mateřství. Já respektuji děti a ony zase mě. Povídáme si spolu a hledáme řešení. Věřím jim. A ony zase věří mě. Nechávám je zkusit si, co potřebují. A ony mě zase nechají chvíli sedět. Ale máte pravdu, chce to se trochu povznést nad "maličkostmi", jakými jsou kamínek v puse, špinavé, mokré nebo roztržené oblečení, bosé nohy, písek ve vlasech, v kočárku, v podprsence... 😁

Vím, že s malými dětmi je to hodně těžké. Vím to, taky jsem si to zažila. Ale dítě roste, je chápavější, vnímavější a postupem času se vám všechna ta snaha vrátí.

Tahle malá holčička se odmala učí jen to, že nic nesmí a že ji nikdo nevěří. Učí se sice poslouchat a dodržovat zákazy, ale skrze falešnou autoritu, kterou je strach. Nebere svoji mámu jako přirozenou autoritu, poslouchá ji, protože se jí bojí. Poslouchá ji, aby se nerozčílila, aby nepřišel trest.

Vím, že je nesmyslné soudit a nikdy člověk neví, co má ta dotyčná maminka ten den za sebou. Ale stejně se někdy neubráním a je mi z podobných situaci smutno.

Ano, mně je teď už hej. Čtyřleťák je pohodář a jsme parťáci. Ale stejně jako všichni, musela jsem se k tomu parťáctví prvně prodomlouvat. A věřte mi, mnohdy to nebylo vůbec jednoduché.

A pořád tu mám ještě toho malého, se kterým mě to čeká celé znovu. I když moje zkušenost je, že s druhými dětmi je všechno krapet jednodušší. U nás rozhodně neplatí - jedno dítě žádné dítě. Ale uvidíme, ještě není všem dnům konec 😁

Krásný den!

Kudrnatá máma

PS: Pozor, respektující výchova má i své stinné stránky. Moje dítě rádo nosí tričko se Spidermanem a já to musím respektovat 😂