Co potřebují děti aneb jsou to také lidi?
Tak ještě jednou, ale zase z druhé strany. Minule jsem psala o tom, jak se cítí a co potřebují mámy. Ale mám pocit, že toto téma má dvě strany.
Znáte platformu Děti jsou taky lidi? Zdeňka Šíp Staňková tam hezky píše o dětských traumatech a nejen o nich. Pokud neznáte, vřele doporučuji.
Jeden z jejich postů mě přiměl zamyslet se a napsat předchozí článek.
Před pár lety jsem byla dychtivým sledovatelem podobných blogů, webinářů, knížek a studií. Hltala jsem všechny tyto teorie a byla přesvědčena, že naši rodiče to všechno dělali špatně a že já to musím dělat jinak.
Byla jsem rozhodnutá, že budu pro své děti ten klidný, respektující a vysvětlující parťák.
A povedlo se to? Ano i ne. V honbě za titulem "respektující matka" jsem zapomněla, že mám manžela. Manžela, který má na věc svůj názor a že ho chtě nechtě musím zahrnout do svého plánu.
Po několika dlouhých vyčerpávajících večerech jsme dospěli k nějakému našemu kompromisu. Já byla šťastná, že jsem si obhájila většinu svých teorií a nadšená z toho, že už manžel neprotestoval.
Víte ale k čemu jsem dnes sama nakonec dospěla? My mámy to někdy moc přeháníme. A nic není tak černobílé, jak se na první pohled zdá.
Žila jsem v hrůze, že když dítě okřiknu nebo ho špatně pochválím, stane se nějaká katastrofa a moje dítě bude mít doživotní trauma z toho, jak jsem nezvládla výchovu nebo své emoce.
Bála jsem se dělat chyby a zapomínala na to hlavní: být sama sebou a věřit svým instinktům.
Navíc ty chyby prostě nejde neudělat 😊
Určitě je dobré prostudovat si všechny různé teorie, ale všechno je nutné brát trochu s nadhledem a dělat si ze všeho vlastní závěry. Najít si tu svou cestu a občas z ní klidně i sejít a hledat jinou. Nemá cenu se úzkostně držet nějakých dogmat. Protože naše děti se neustále mění a každou chvíli potřebují něco jiného.
Takže abych se vrátila zpátky ke svému nadpisu: co potřebují naše děti? Znova to musím připomenout. Naše děti potřebují šťastnou objímající a chápající mámu. A samozřejmě i tátu, ale to je zase jiné téma.
A jestli to jsou lidé? O tom už trochu pochybuji 😉 Jsou to malí tvorečkové, jako by spadlí z nebe, s úplně jinou energií a jiným pohledem na svět, než máme my. Je těžké se s nimi dorozumět. Je těžké je chápat. Je těžké jim něco vysvětlit. A to všechno platí pro jakýkoliv jejich věk.
Ale co potřebují a co pro ně můžeme udělat? Můžeme jim poskytnout oporu, pochopení a lásku. A spolu přijít na to, jakou cestou se dát a co nám všem bude vyhovovat.
Myslím, že je důležité se k dětem chovat jako k parťákům, ale je ještě důležitější jim ukázat, že nejsou středobodem rodiny. Že všichni mají svoje potřeby a že všichni jsme důležití. Je potřeba jim ukázat, jak se navzájem respektovat.
Jedna z cest je učit je to nápodobou. Jak se k nim budu chovat já, tak se budou ony chovat ke mě. Ale souhlasím, že je to takový začarovaný kruh. Tak kde začít? Já myslím, že rozhodně u sebe.
Takže se chvalme, odměňujme, dovolme si dělat chyby, nebojme se neúspěchu, milujme, objímejme, vysvětlujme, respektujme, dělejme dohody a hlavně vydržme se. Vím, že se to teď zdá neuvěřitelné, ale jednou to ti naši tvorečkové pochopí 😉
Jaké jsou vaše zkušenosti? Od kolika let se dají s dětmi dělat dohody?
@kudrnatamamacz