Co potřebují mámy aneb my jsme taky lidi

Říká se, že děti jsou taky lidi a že s nimi máme jednat jako s dospělými: respektovat je, jejich přání a požadavky. Já s touto teorií souzním a snažím se o to od té doby, co se narodil můj první syn. Samozřejmě od okolí sklízím převážně kritiku: "Nediskutuj s ním! Proč mu to vysvětluješ? Vždyť on ti stejně nerozumí. Já už bych ho plácla. Přes ruku ho to přece nebolí. Jak jinak si získáš respekt? Ó jé, zase jedna máma, co se ptá dítěte na jeho názor."

Postupem času mi podobné narážky přestaly vadit. Měla jsem svůj silný důvod a vnitřní přesvědčení, proč to chci dělat jinak. A dělám to jinak už skoro čtyři roky.
A kam jsem se dostala?

Mám pocit nebo teda měla jsem pocit, že jsem od přírody mírumilovný člověk. Když jsem chodila na kurzy sebeobrany, tak byl pro mě obrovský problém už jen myslet na to, že uhodím útočníka. A to i když na mě řvali a snažili se mě všemožně vyprovokovat k akci. Spíš bych se rozbrečela, než abych proti někomu vztáhla ruku. Moje děti to ale dokázaly. Moje děti, tedy přesněji můj starší syn, mě spolehlivě dokáže rozpumpovat tak, že občas bouchnu jako papiňák.

Což o to, občas vypěnit a bouchnout asi nevadí. Pokaždé si to vysvětlíme a usmíříme se. Ale ten malý skřítek dokázal i to, co jsem si myslela, že nikdy v životě nedokážu.

A co byl ten hrůzný poklesek v mé dokonalé ne/výchově? Plácla jsem ho přes ruku.

Když jsem viděla, jak ubližuje svému mladšímu bratříčkovi, probudila se ve mě lvice a musela jsem chránit svoje malé mládě před tím větším. Ani nevím, jak se to stalo. Byl to takový mžik. Pudový instinkt. A nemám pro sebe omluvu.

Vím, že vám mnohým bude připadat, že přeháním a že se zase tak moc nestalo. Ale pro mě to bylo překročení všech mých dosavadních zásad.

Teď můžu říct, že těžko někoho soudit a těžko někomu radit. I klidný člověk dokáže ve vzteku udělat leccos. Je hodný opovržení? Za mě určitě NE. Máma, která vydrží celý den a každý další a pořád dokola, je hodná obdivu.

Vím, že namítnete, že je plácnutí a plácnutí. A nechci teď zabíhat do tématu trestů a fyzického násilí. Mně jde teď spíše o ty naše mámovské vyhrocené situace, ke kterým nás často dotlačí naše děti.

Ke svým dětem se snažím chovat s respektem. Vysvětluji a vysvětluji... Ale děti podle mě nejsou lidi 😉 Jsou to malí tvorečkové, kteří si žijí ve svém světě a často neposlouchají nebo nechápou, co po nich chceme. A tak, když jednu věc vysvětluji mnohokrát krát dokola a nemá to žádnou odezvu, tak prostě ten hrnec jednou přeteče.

Všude se dozvídáme, co musíme a co nesmíme dělat, aby naše děti náhodou neutrpěly nějaké trauma v důsledku naší výchovy. Úzkostlivě se snažíme jim neublížit, a tak nezadělat na pozdější problémy.

Ale co my mámy? A co naše stresy a naše traumata, která máme z toho, abychom náhodou dětem neublížily? Vždyť přeci mámy jsou taky jenom lidi a občas můžou vybuchnout nebo se zhroutit.
Kdo se stará o nás, abychom nebyly nešťastné a traumatizované? Nikdo. Akorát sklízíme kritiku naší výchovy a jsme vystaveny nepříjemným pohledům ostatních.

Málokdo si dokáže představit, jaké je celý den se dvěma nebo třemi vřeštícími dětmi, které po nás pořád dokola něco chtějí: mami, mami, mami, mami...

Jedna moje kamarádka mi s důvěrou sdělila, že je na to slovo MAMI už úplně alergická: Pořád po mě někdo něco chce, když slyším slovo mami, úplně se rozklepu.

A tak si myslím, že nemá cenu se pořád bičovat za to, co všechno jsme nezvládly. Naopak. Každý den se pochvalme. Pochvalme samy sebe, jak v těchto náročných podmínkách dokážeme fungovat. Jak při řevu a výskotu, ze kterého třeští hlava, dokážeme uvařit, uklidit a zároveň při tom utírat zadky a odpovídat na všemožné dotazy.

Maminky, jsme super. A nebojte se, ti naši malí lidičkové nejsou z cukru. Zvládnou toho víc, než si myslíme a ledacos pochopí. Jen se naučme s nimi mluvit a říkat i to, co potřebujeme my: "Ne, teď nemůžu. Teď to nezvládnu. Už je toho na mě moc. Potřebuji si odpočinout. Ano, ale pomůžeš mi s tím?"

Maminky, jsme taky jenom lidi a je v pořádku, že nejsme dokonalé. Nezapomeňme, že máme také svoje potřeby a přání. A chceme, aby se i k nám přistupovalo s respektem.

Jak se cítíte jako mámy? Plníte si občas svoje potřeby a přání?
@kudnatamamacz