CO TĚ NEZABIJE…

Doma s dětmi časem zaplujeme do určitých vyjetých koleji a tak každý den fungujeme. Máme naučené svoje stereotypy a je nám v nich dobře. Ráno vstát, umýt, snídaně, hraní, vaření, oběd, procházka a tak dále. Vše má svůj čas a svůj řád. Občas nás z toho vytrhne třeba návštěva lékaře, ale časem se všechno zase vrátí, kam má.

Je to pro nás jednodušší. Je to pro nás uchopitelné. Den lépe utíká a my víme, co přijde.

Někdy ale v těch kolejích děláme pořad dokola každý den ty stejné "chyby". A co hůře, často už ani nedokážeme poznat, že by se to dalo dělat jinak.

Kdysi, když jsem ještě měla jen jedno dítě, navštívila jsem kamarádku, která měla už dvě holčičky. Tenkrát pro mě bylo úplné sci-fi, starat se o dvě děti. A vůbec jsem nechápala, jak to dělá. Ale za tu malou chvíli, co jsem u ní byla, jsem vypozorovala, že svoje holky hodně odděluje, aby vše zvládla. Například prvně dá spát jednu, pak druhou. A asi by na tom nebylo nic divného. Naopak přišlo mi to logické. Jen jsem si potom všimla, že ta starší čekající holčička z toho byla smutná. Připadala si opuštěná. Tenkrát jsem si řekla, že já to zkusím vymyslet jinak.

A tak, když se mi narodil druhý syn, snažila jsem se najít jinou cestu. Jak už jsem psala minule, všichni spíme v jedné velké posteli - já uspávám mladšího a manžel staršího. Postupem času se z toho stal zaběhlý stereotyp. Už jsem o tom nepřemýšlela. Prostě to tak fungovalo. Já neviděla, co by na tom byla špatně. A neviděla jsem, že by to šlo i jinak.

A teď trochu odbočím. Cestujete s dětmi? Dokážete si představit dovolenou ve stanu nebo karavanu? Ne? Já také ne. Ale vždy, když jsem překonala svoje pohodlí, opovážila se vykročit z těch koleji, z těch limitujícím stereotypů, prostě opustila svoji komfortní zónu, něco se stalo. Někdy to bylo dobré, někdy špatné. Ale vždy to byla změna. Vždy nás to někam posunulo. Pokaždé jsem pochopila, že se věci dají dělat i jinak.

Tato tolik důležitá opuštění našeho bezpečí jsou totiž občas nutná. Najednou se dokážeme na stejné věci podívat i z jiného úhlu.

A dovolená, ať už v hotelu nebo ve stanu, je vždy výzva. Všechno je jiné než u nás doma a chtě nechtě musíme hledat nové způsoby řešení.

Do včerejška jsem se bála být s dětmi večer sama. Jak je oba zvládnu sama vykoupat? Jak je oba zvládnu sama uspat? Byla to pro mě noční můra. Ale najednou přišla neočekávaná situace a musela jsem. A co myslíte, jak to dopadlo? Zvládla jsem to. Když člověk nemá na vybranou, tak to najednou jde. Ležela jsem v posteli s oběma svými syny a měla obrovskou radost, že jsme spolu. Mladší ležel vlevo a držel se prsa. Starší ležel vpravo a držel mě za ruku. Oba spokojeně oddychovali. Byla jsem na sebe hrdá.

Dobrou noc. Krásné sny a nebojte se občas udělat nějakou změnu ve svých životech. Vím, že všechny změny nejsou vždycky k lepšímu, ale každá změna nás něco naučí. I kdyby jen to, že se přestaneme bát toho, co by bylo kdyby. Když musíme, tak to zvládneme.

Napište mi, jste na sebe aspoň občas hrdé? Co se vám povedlo?

@kudrnatamamacz