Když jsem byla malá, moc ráda jsem tzv. vařila v kaluži. Pamatuji si, jak jsme jako děti hodiny píchaly klacíky do bahna a nepřestávalo nás to bavit. Už si ale nepamatuji, proč mě to tak bavilo nebo proč jsme to dělaly. Už jsem vyrostla.

Mám pocit nebo v to aspoň doufám, že v každém z nás je dodnes aspoň malý kus dítěte. Toho dítěte, které si tak rádo hrálo v bahně. Proč tedy nechápeme naše děti? Proč jim tak moc bráníme, aby se umazaly? Pro kus toho špinavého oblečení? Nebo kvůli hypotéze, že špinavé dítě rovná se neposlušné dítě, a to je naše špatná vizitka?

Samozřejmě jsou situace, kdy potřebujeme někam dojít čistí. Ale pak jsou i situace, kdy jdeme jen tak bezcílně na procházku a tudíž nechávám děti dělat, co potřebují. Nechávám je v jejich dětském světě fantazie. Nechávám je jejich hrám a jen zpovzdálí sleduji, aby bylo vše bezpečné.

Mám pocit, že děti jsou v dnešní době čím dál tím víc nuceni chovat se jako dospělí. Klademe na ně velké nároky a často zapomínáme, že jsou to děti, co si aspoň občas potřebují hrát v blátě.

Díky různým institucím jako je školka nebo škola v nich postupně zabíjíme tu hravost a rovnáme je podle svých představ. Bohužel to často děláme i my, rodiče.

Co je špatně na blátě na botách nebo mokrých kalhotách? Vždyť jsou to jen věci a navíc jdou vyprat.

Vím, že je to zbytečná práce, ale já vždy zvažuji pro a proti a přerovnávám svoje priority. Chci si chvíli v klidu popovídat s kamarádkou a pak vyprat jednu pračku. Nebo pořád komandovat a napomínat a hrát si celou procházku na policajta. A navíc riskovat, že v synovi s každou výtkou zabíjím to živočišné, co má v sobě. Takhle jsme spokojeni oba - já mám chvíli klid pro sebe a on má zase svá dobrodružství. A za to mi jedna pračka navíc stojí.

Je poslušné a čisté dítě šťastné? Jak to máte vy?