Domácí vzdělávání: nová cesta ke svobodě?

Jako malá jsem chodila pouze do předškolního ročníku mateřské školy. Jak jsem to prožívala, už si moc nepamatuji. A jestli z ní mám nějaké trauma? Možná ano, ale zatím jsem na nic nepřišla.

Větší oříšek pro mě byla základní škola. O té se mi někdy zdá dodnes. Byla jsem klasická hodná holčička, která se chtěla všem zavděčit a těžce nesla jakýkoli neúspěch. Pětka z písemky však nebyla tak hrozná, jako opovržlivě utroušená věta mojí milé paní učitelky: "Zuzi, co jsi dělala?"

Nesnášela jsem přestávky. Svačinu jsem často chodila jíst na záchod. Bála jsem se ostatních dětí a toho, jak se na mě koukaly, když jsem dostala jedničku.

A střední škola? V mém případě gymnázium. Nedávno se mě moje kamarádka ptala, jestli bych na gymplu dělala něco jinak. Určitě bych svému mladému já poradila, ať se nebojí a ať si více užívá a že na známkách ve skutečnosti nezáleží. Moje střední škola byla pro mě jeden velký stres. Celé čtyři roky jsem žila ve strachu, že pokud se nebudu dobře učit, nedostanu se na vysokou školu a tím pádem ze mě nikdy nic nebude.

Na to, že škola vlastně není vůbec důležitá, jsem si musela přijít sama, ale stalo se to až dlouho poté.

Ale i tak jsem si myslela, že je to nutné zlo, které prostě jen všichni musíme vydržet.

Když mi před pár lety jedna moje kamarádka řekla, že bude asi svého syna učit doma, v duchu jsem si myslela, že je blázen. Hlavou mi tenkrát letěly klasické předsudky lidí neznalých problematiky domácího vzdělávání: jak zvládne dítě všemu naučit? Dítě bude vytržené z kolektivu, nebude mít kamarády, máma mu obětuje všechen svůj čas. Jak to zvládne finančně, jak se to dá prakticky zorganizovat? A jestli to vůbec zákon umožňuje...

Dnes už znám odpovědi na všechny tyto i jiné otázky a sama bych se domácího vzdělávání nebála. Ale jak to u nás jednou dopadne, si nyní netroufám odhadnout. Protože člověk míní a děti... Prostě uvidíme 😁

Ale pokud vás tohle téma zajímá, chcete odpovědi na své otázky nebo jste jen zvědaví, jak to funguje, určitě se podívejte na dokument Zdeňky Šíp Staňkové a režiséra Jana Minařík "Svobodné děti". Já sama jsem ho ještě neviděla, ale věřím, že to bude zase další skvělý krok na cestě k poznání, že to jde i jinak. Že se nemusíme smířit s tím, jak to dělají všichni, že není nutná stejná cesta pro všechny, že dnes už máme na výběr.

Když jsem zjistila, že dokument existuje a že lze uspořádat komunitní promítání, neváhala jsem ani vteřinu. Přemluvila jsem kamarádku a začaly jsme vše připravovat.

Komunitní promítání jsme se rozhodly uspořádat v našem malém městě a v milé komorní atmosféře kavárny Baťovna. Neočekáváme velkou účast, ale věříme, že přijdou podobně naladěné duše, se kterými se moc rády seznámíme. A zároveň třeba i odpůrci domácího vzdělávání, aby se podívali na to, jak to ne/funguje.

Takže, místní i přespolní, srdečně vás s Terkou zveme a moc se na vás těšíme v úterý 23. 8. v 17:00 ve Mšeně.

Přijďte s námi posedět nad hrnkem dobré kávy a podebatovat o tom, co vás zajímá. Koukneme na film a můžete se zeptat i pozvaných maminek, které už mají svoje zkušenosti.

Krásný den!

Kudrnatá máma