Jak naučit dítě na nočník

Když jsem byla ještě aktivní v různých maminkovských skupinách na Facebooku, padala dost často otázka: jak a v kolika letech naučit dítě na nočník?

Tenkrát jsem se zdravě naštvala a odpověděla jsem, že já jsem své dítě nikdy nic neučila. Vždy jsem počkala, až přišla ta správná doba.

Tenkrát jsem za svojí odpověď utržila pár lajků a ještě více negativních komentářů. Ale za svou odpovědí si stojím stále. Život s mými dětmi mi nadále ukazuje, že můj postoj je správný.

Tím, že budeme naše děti srovnávat s ostatními a nutit je do něčeho, na co nejsou připravené, ničeho nedosáhne. Akorát je stresujeme a ničíme i samy sebe.

Vím, že někdy je nejtěžší věc na světě, nechat věci plynout a počkat. Ale často je to ta nejjednodušší a nejrychlejší cesta k cíli.

Povím vám příběh, který se stal...

Od pondělí můj starší čtyřletý syn jezdí městem na odrážedle a vypráví všem, že umí jezdit na kole se šlapkami. Když už to začal vyprávět i babičce do telefonu, rozhodla jsem se, že si s ním o tom promluvím. Zeptala jsem se ho, jak na to přišel a že přeci na žádném kole se šlapkami ještě nikdy nejel. On mi úplně v klidu a bez rozmýšlení odpověděl, že to nevadí a že to stejně umí a že mi to ukáže.

Když se vrátil táta z práce nedalo se nic jiného dělat než najít helmu obléct dlouhé tepláky a ukázat mu, že jezdit na kole není žádná sranda. Syn se nebál. Odhodlaně dal nohy na šlapky a rozjel se.

A jak to dopadlo?

Syn se rozjel a jel. Prostě uměl jezdit na kole. Nikdo ho to neučil, nikdo mu nic nevysvětloval. Prostě si sednul a jel.

Když jsem ho viděla, byla jsem na něj moc pyšná a zároveň jsem měla slzy v očích. Kde je to moje malé miminko, které potřebovalo mámu? Vyrostlo. Vyrostlo a jede do světa.

Večer, když jsme spolu leželi v posteli a už jsem myslela, že spí, se najednou do ticha ozvalo: "Vy jste mi vůbec nevěřili a já to opravdu umím." A snad i spal a mluvil ze spaní a smál se u toho.

Pořád věříte, že naše děti potřebují něco učit?

A víte, jak to bylo s tím nočníkem?

Nočník byl součástí našeho života asi od jeho roku. Ze za částku ho nesnášel. Pak si s ním hrál, ale sednout si na něj nechtěl za žádnou cenu. Tak jsem to nechala být. Stejně tak jako řeči mojí maminky, že já už jsem od roka na nočník čurala.

Asi kolem synova druhého roku jsem se občas zeptala, jestli to nechce zkusit. Zarytě odmítal.

A pak se to najednou stalo samo. Jednoho dne souhlasil. Sednul si na něj a už nečůral jinak. A tak to je v našem životě vlastně se vším.

Pořád nevěříte?

Už vás nebudu přesvědčovat. Chápu, že kdo to nezažil, nepochopí. Ale tím věčným učením a přesvědčováním dětí, aby dělaly to, na co si myslíme, že už jsou zralé, se akorát samy zbytečně vyčerpáváme.

Nechte věci jen tak plynout a možná budete překvapené, jak to může být snadné.

A důvěřujte svým dětem. I když je to leckdy neuvěřitelné, ony opravdu moc dobře vědí, co zrovna potřebují.

Tedy pozor na to, jestli zrovna nestojíte před cukrárnou nebo před hračkářstvím 😁

Krásný den!

Kudrnatá máma