Jak poznat, kdy už jsou děti připravené?

O víkendu u nás byla návštěva, která mě přiměla k zamyšlení...

Chlapi si jeden večer vyrazili do hospody. A v noci se vrátili posílení, vyvenčení a s geniálním nápadem: "Tak jsme vymysleli, že si o prázdninách uděláme takový víkend, jen tátové s dětmi."

Já jsem z tohoto přiopilého spontánního nápadu byla nadšena. A s vidinou toho, že bych měla celý víkend sama pro sebe, bych šla okamžitě svým dětem balit kufry.

Pro mojí kamarádku to naopak byla hrůzná představa. Nechtěla o této možnosti vůbec diskutovat.

Druhý den mi to nedalo, a když jsme byly spolu samy v klidu, znovu jsem se ji zeptala, proč si nedokáže představit pustit svoji dceru s manželem někam na víkend.

Odpověděla mi, že je dcera ještě malá, že by bez ní plakala a že potřebuje mámu.

Vzpomněla jsem si, že loni touto dobou bylo mému staršímu synovi také dva a půl roku a já byla v tu dobu těhotná. Moje největší noční můra byla, že budu muset odejít do porodnice a že ho budu muset opustit. Syn do té doby neusínal s nikým jiným a nebyl dlouho beze mě.

Vymýšlela jsem všechno možné, abych mohla být s ním. A jak to dopadlo? Nakonec jednou úplně spontánně zůstal přes noc u babičky a já pochopila, že to beze mě krásně zvládne.

Pochopila jsem, že jsem potřebovala víc já jeho a že jsem se ho jen bála opustit. Ten strach byl víc v mé hlavě než v mém synovi. Pochopila jsem, že se musím naučit mu víc věřit.

Vím, že každá máma to má se svým dítětem jiné. Vím, že děti nás potřebují a že jsme dlouho jejich středobodem vesmíru. Ale také vím, že přijde okamžik a děti musíme pustit ze svého náručí.

Otázkou je, jestli dokážeme poznat chvíli, kdy začínáme potřebovat naše děti víc my, než ony nás.

Jak poznat, kde je hranice toho, nakolik děti opravdu potřebují mámu a nakolik si jen myslíme, že ji potřebují?

Ale abych neodbíhala. Otázka pro vás:

Dokážete si představit být na den nebo na víkend samy bez svých dětí?

Vím, že hodně záleží na tom, komu bychom naše děti svěřili, jak jsou děti staré a jestli už si dokážou samy říct, že tam chtějí. Ale jen tak hypoteticky každá sama pro sebe: Dokázaly bychom to?

Často jsme z našich dětí unavené, vyčerpané a toužíme si odpočinout. Často bychom potřebovaly dovolenou od mateřství. Často to nejde a nezbývá, než hledat cestu, jak to zvládnout a vydržet.

Ale když by to najednou šlo, jsme připravené ty naše děti pustit?

Vaše Kudrnatá máma