Jak zase dělat, co mě těšilo?

"Miluji svoji zahradu. Čerpám z ní energii. Je to můj prostor, kde jsem šťastná."

To byl můj postoj před tím. Před čím? No, přeci před dětmi.

Od té doby, co mám děti se z mého koníčku stala přítěž. Byla jsem smutná, že na zahradu nemám tolik času, kolik by potřebovala a že postupně "chátrá". A protože mě pohled na ni trápil, raději jsem tam nechodila. Postupně mi ale začala chybět její energie.

Moje zahrada je zarostlá, po kytkách mi dupou děti a ředkvičky, když je náhodou stihnu zaset, vykvetou, protože je zaručeně nestihnu sklidit.

Ale víte co? Už mi to nevadí. Už jste někdy viděli, jak kvetou ředkvičky? Víte, jak krásné květy má salát?

Také mě trápilo, že moje zahrada není dokonalá a že já jako zahradní architekt musím jít příkladem. Ale víte co? Nemusím 😉

Zjistila jsem, že bez své zahrady nemůžu být. Zjistila jsem, že ji potřebuji, abych mohla být šťastná.

A tak jsem začala hledat...

Změnila jsem přístup. Našla jsem způsob, jak se o zahradu postarat, aby to pro mě byla zase zábava. Našla jsem způsob, jak skloubit to, co chci, s tím, co zvládnu s dětmi.

Změnila jsem způsob "hospodaření".

Práci, kterou bych normálně zvládla za dva dny, teď s dětmi dělám po chvilkách každý den. A výsledek určitě není stejný. To už ale ani není mým cílem. Hodně toho musím ošidit a hodně oželet, ale konečně jsem propojila svoje dva světy: moje děti a moji zahradu.

Ted už je to vlastně naše zahrada. Naše kouzelné místo pro hry, odpočinek, práci, ale i učení a pozorování.

Zahrada si totiž začala v jistém ohledu žít svým životem. Z ušlechtilých květin zde vydržely opravdu jen ty nezničitelné. Místo nich se objevilo divoké kvítí a bylinky. Mají zde své místo i kopřivy, které potřebuje babočka kopřivová. V suchem listí přezimují slepýši. V křoví si staví hnízda kosi. Naše zarostlá zahrada je plná ptačího zpěvu, hmyzího bzukotu a dětského výskotu.

Tím, že jsem změnila přístup a otevřela se novým možnostem, vzniklo něco jiného a v jistém ohledu hodnotnějšího. Já a moje děti jsme venku a jsme spolu. Já dělám, co mě baví a děti mi nadšeně asistují a učí se. Často toho sice více zničí, než pomůžou, ale můj svět je o prioritách.

Naučila jsem se nelpět na věcech/rostlinách. Naučila jsem se věci dělat pro tu akci, ne kvůli dokonalému výsledku. Naučila jsem se plánovat a nechtít všechno hned. Holt vždycky vše nedodělám nebo nezvládnu. Nejde to dnes, půjde to jindy. A nebo to půjde jinak.

A tak je to nakonec se vším, co teď dělám. S vařením, pečením, úklidem, floristikou, cvičením, cestováním, nakupováním, čtením, psaním...

Podle mě je mnohem hezčí dort spatlaný spolu s dětmi. Dort u kterého se zasmějeme. Není sice dokonalý, spíš naopak, ale je to náš společný výtvor.

Se dvěma dětmi už nemám snad ani hodinu čas sama pro sebe. Ale už mi to nevadí. Naučila jsem se dělat, co mě baví a odpočívat, když odpočívají kluci.

Podle mě je důležité, ujasnit si, co vás naplňuje a najít si k tomu cestu. Změnit přístup a třeba slevit ze svých požadavků. Ale mít to své "uklidňovadlo a nabíjedlo."

Nepřemýšlejte nad tím, co nebude nefungovat a proč to nepůjde. Zkuste to a pak hledejte cestu, jak to půjde.

Pokud nebudete dělat, co vás baví, postupně ztratíte samy sebe. Postupně přestanete být šťastné a následně i ti kolem vás.

Nebojte se a zase zkuste dělat, co vás naplňovalo.

Už jste zkusily zase dělat, co vás bavilo před tím? Jak vám to jde dohromady s dětmi?

@kudrnatamamacz