Jaké to bylo před tím?

Občas na mě v mobilu vyskočí z archivu nějaká starší fotka mých dětí, při které se rozněžním a je mi líto, jak rychle to utíká. A jindy je ta fotka ještě starší a jsem tam na ní já sama ještě před tím. Před čím? No přeci, já před dětmi.

Dnes mi to už připadá jako jiný život. Dnes už nedokážu pochopit, jak jsem dřív žila a přemýšlela. Byla jsem někdo jiný. Mateřství mě změnilo.

Ale kdyby tak šlo, se aspoň na chvíli do té fotky podívat. Zase se vžít do té bezstarostné nerozvážné holky, která řešila všechny starosti světa 😊

Aspoň na chvíli se vrátit a vyzkoušet, jaké to bylo.

Občas čtu na Instagramu blogy mladých holek, jak cestují po světě a všechno můžou. Svým způsobem jim závidím. Já už to nedokážu...

Ale víte co? Každá holka musí jednou dospět. Všechno se změní a je to tak v pořádku. Nejde dlouho stát na jednom místě, musíme jít dál.

A co se stane z tou bezstarostnou holkou? Najednou ji to přestane bavit a zatouží po jiném světě. Otěhotní.

Jaká jsou její očekávání? Náš život bude stejný. My budeme stejní. Budeme si pořad užívat, jenom na to budeme tři.

A ano, svým způsobem je život pořád stejný, ale my už ho najednou nemůžeme nebo nechceme žít stejně. To dítě vlastně není překážka. My jsme překážkou samy sobě. Samy se dobrovolně rozhodneme, že se potřebujeme změnit, že tu potřebujeme být víc pro dítě.

Takže naše očekávání jsou krásná, ale život je trochu jiný.

A nikdo na světě nás na to nedokáže připravit. Protože zkušenosti a pocity jsou nepředatelné. To si musí každý odžít sám.

A že se nám někdy stýská po tom co bylo? Nebo že jsme smutní z toho, že se nám nesplnila naše očekávání? To je pochopitelné.

Také je mi někdy smutno nad těmi mými fotkami z jiného světa, ale jindy jsem strašně ráda, že jsem tam, kde jsem.

Naučit se žít a být šťastné teď, je jeden z nejtěžších úkolů našeho života.

Když jsme svobodné, toužíme po partnerovi. Když máme partnera, toužíme po dítěti. Když máme rodinu, toužíme být zase aspoň na chvíli svobodné.

Naučme se být šťastné teď. Nemusíme být šťastné celý den, ale je dobré si uvědomit tu chvilku, kdy jsme.

Vím, že je moc těžké být máma miminka. A je ještě těžší být máma předškoláka. Ale nakonec vše uteče táák rychle.

Nesnažte se ten váš vyměřený čas jen přežít. Najděte cestu, jak si užít každou minutu a jak jsi to také pamatovat.

Vím, že se mnohdy cítíte unavené a na pokraji svých sil. Vím, že máte mnohdy pocit, že jen dáváte a nic nedostáváte.

Ale víte co? Až budeme jako staré babky zase moci cestovat a být v jistém smyslu zase ty svobodomyslné holky, o čem si asi budeme vyprávět? No o tom, co dělaly a dělají naše děti.

Napište mi, jaké máte tipy, abyste si tyto současné okamžiky pamatovaly? Píšete si deník? Zaznamenáváte důležité milníky? Fotíte srovnávací série?

Vaše Kudrnatá máma