Jsem JENOM máma

Potkají se dva lidé na oslavě. Muž je zvědavý a zeptá se cizí ženy: "Co vlastně děláš?" Ona nejistě odpoví: "Já jsem máma." "Jasně, ale kde pracuješ?" naléhá muž. Žena se nadechne a trochu rozpačitě opakuje: "Já jsem jenom máma." Muž se ušklíbne, divně se zatváří a odchází.

Taky se někdy cítíte ve společnosti jako méněcenné? Taky máte strach říct nahlas, že jste máma a že už nepůjdete do práce? Taky máte někdy pocit, že vás ostatní odsuzují?

Pracovat, jen abych někomu něco dokázala, není ten správný přístup. 

Já sama jsem šla na mateřskou s podobným nastavením. Chtěla jsem za každou cenu pracovat a ostatním dokázat, že nejsem jako TY matky. Moje dítě mi to ale vysvětlilo. Musela jsem vše přehodnotit a naučit se být šťastná JENOM jako máma. Musela jsem pochopit, že pracovat, jen abych někomu něco dokázala, není ten správný přístup. Srovnala jsem si to v sobě a dnes mě už podobní šovinisté nerozházejí.

Ale proč jsou ve společnosti oceňovány jen ženy, které na mateřské pracují nebo rozjíždějí nový byznys? Ale co ty ženy, které chtějí žít jen pro děti. Ty, co je mateřství naplňuje a nemají potřebu být pracovně činné. Ty jsou méněcenné?

V očích většiny populace asi ano. Často se dočteme o tom, jak některá maminka na mateřské začala vařit marmelády. Ale že by někdo napsal článek o spokojené mámě na mateřské, která věnuje svůj čas dětem? Přijde mi, že v dnešním světě je normální a obdivuhodné porodit a rychle uhánět do práce. Ale když je náhodou žena déle doma, je to divné. Nebo by měla být máma něco jako superhrdinka. Starat se o děti, manžela, domácnost, být krásně upravená a ještě se vzdělávat a pracovat? To by se asi líbilo leckterému muži :) Ale já nechci být superhrdinka, nechci vše zvládat. Chci dělat to, co mi zrovna dělá radost.

A pokud můžu být šťastná jen tehdy, když pracuji, když se někde realizuji, je úplně v pořádku, že mám chůvu a nebo že pracuji s dětmi. A pokud mě naplňuje věnovat se dětem a mám dobrý pocit z toho, že dělám vše, abych vychovala "opravdového člověka", pak je také v pořádku, že jsem JEN máma.

Problém je, když žena chce být s dětmi, ale musí jít pracovat. Pracuje pak s pocitem, že něco zanedbává a sama tím trpí. Ale pracovat jen proto, abych dokázala ostatním, že to zvládnu, nemá logiku.

Nelíbí se vám to? To je ale váš problém. 

Je to zase jako s těmi nevyžádanými otázkami a radami. Buďme spokojené samy se sebou a buďme v souladu s tím, co děláme. Pak nás nemůže rozházet to, co si myslí ostatní. A i kdyby to byla tisíckrát vyřčená pravda, my to prostě máme jinak. Nelíbí se vám to? To je ale váš problém.

Společnost a ostatní lidi nezměníme. Můžeme jenom změnit, jak se cítíme. A můžeme podpořit ostatní ženy. "Ale to je asi tak vše, co se proti tomu dá dělat."

Jsme mámy. To už je samo o sobě určitá nálepka. Milujeme naše děti, i když nevíme, jestli nám to někdy oplatí. Staráme se o ně a nic nežádáme na oplátku. Podporujeme je, i když ony nepodpoří nás. Jsme mámy, žijeme pro druhé. Pokud nám dělá radost ne/pracovat, nechte nám to. Jsme pak díky tomu šťastnější. A šťastná máma rovná se šťastné dítě. Šťastné dítě rovná se šťastnější svět. A že nedostáváme žádné ocenění? Je to naše poslání a za to se nic nedává. Stačilo by, kdyby nás ostatní nesoudili a neodsuzovali.

Pokud chcete, napište mi, co vás trápí.

Jsem tady pro vás.

@kudrnatamamacz

PS: Tohle je můj pohled, pohled nepracující mámy. Zajímá vás, jak to cítí pracující mámy? O tom zase příště.