Jsem máma, co nezapadá do klasických tabulek. No a co?

Víte, co dělám právě teď? Jdu po náměstí našeho malého městečka a píšu. Teda spíš diktuju do telefonu, co mě napadá. Kolemjdoucí na mě divně koukají a myslí si své. Mně je to nějak jedno. Prostě mám zrovna kreativní náladu a potřebuji tvořit.

Někdy si připadám jako Ivana Chýlková ve filmu Chlap na střídačku, když nastupuje do tramvaje a do telefonu nahlas, pomalu a zřetelně diktuje esemesku svému manželovi: "Hladím a líbám tvoje koouule." 😆

Za mnou se lidé také otáčejí a často jim připadám jako blázen, protože na tom našem malém městě jsem jistě rarita.

Ale to nic nemění na tom, že dál dělám věci, jak mě baví a dál vyčnívám.

Jsem prostě rebel. A jak mám napsáno na webu: "Jsem jako mé kudrny. Jsem hravá, nepoddajná a za každé situace si jdu vlastním směrem. Vše se snažím řešit s láskou, lehkostí a úsměvem na tváři."

A to není jen nějaká fráze. Je to můj životní styl. Když se mi něco nelíbí, snažím se to změnit a najít příjemnější cestu.

Proto můžu na některé z vás občas působit jako šťastná ale falešná instamáma. To nejsem. Jako každý mám špatné i dobré dny a nebojím se o nich napsat. Občas křičím, občas pláču, občas jsem protivná a občas nevím, jak dál. Ale nevzdávám to. Jsem, jak se říká, nenapravitelný optimista. Věřím v lidi, respekt a lásku. Překážka mě občas semele, ale vždycky se zvednu a jdu dál.

Jako každý mám své starosti a problémy, ale nebrečím nad nimi. Nebo jen chvíli 😉 Život trávím tím, že se je snažím překonávat a hledám, jak to vyřešit.

A co jsem jako máma řešila?

Když dítě plakalo v kočárku, nosila ho jsem v šátku nebo v náruči. Když dítě nechtělo dudlík, mělo moje prsa. Když dítě řvalo v postýlce, vzala jsem ho k nám do manželské postele. A teď už tam spíme čtyři 😁 Když starší syn nechtěl do školky, respektovala jsem to a je s námi s miminkem doma. Když začnu být vyčerpána, zvolním. Když začnu být protivná, jedu na výlet.

Ženy - maminky za mnou často chodí s tím, že se bojí být samy sebou. Mají strach přiznat na veřejnosti, že nechtějí dávat své dítě do školky. Mají strach, že je ostatní odsoudí, když přiznají, že je nebaví hrát si se svými dětmi. Schovávají se, aby si nikdo nevšiml, že ještě tak staré dítko kojí.

Tím, že píšu o věcech, o kterých se jiní bojí mluvit se snažím ukázat, že nic není normální a všechno je nenormální.

Nevěřím v současné školství. Svým dětem nerozkazuji a ptám se jich na jejich názor. Jsem holt jiná, v mnoha očích divná. Mně to ale nevadí.

Ale to, že to tak mám já, neznamená, že odsuzuji ty, kteří to chtějí jinak. Naopak, pokud chcete, dávejte si svoje děti do školky. Jen s tím buďte v souladu.

Každý člověk je jiný. Každý má právo si svůj život zařídit po svém.

Nebojte se ani vy. A pokud chcete něco z mé energie, ráda vám ukážu, jak na to. Mrkněte ke mně na web.

Krásný den!

Kudrnatá máma