Jsem máma z vesnice
Díky vašim reakcím ke článku Hrozná matka a spontánnímu výletu do Prahy jsem si zase připomněla, že všechno má dvě strany mince. Snažím se na to nezapomínat a být objektivní, ale jak je vidět, ne vždy se mi to podaří 😉
Někdy zapomínám, že každá z nás žijeme ve své bublině. Každá z nás žijeme v jiném prostředí, máme jiné potřeby a prostředky. Já svoje články píšu z pohledu mámy z vesnice. No, spíš bych měla napsat z venkovského prostředí. Můj manžel by se okamžitě ohradil, že jsme město. Já bych dodala, že takové miniměstečko. Ale podmínky jsou vlastně podobné jako na vesnici.
Být od blata je u nás celkem normální stav
A co znamená být máma z vesnice? Jsem často sama jen se svými dětmi. Chodíme na procházky do lesa a do polí. Hodně času trávíme na naší zahradě. V našem okolí jsou pouze dvě dětská hřiště, kde jsme obvykle sami nebo s těmi stejnými maminkami. Být od blata je u nás celkem normální stav. A moc to neřeším.
Ale jak se ukázalo, začíná to být velký problém v okamžiku, kdy chceme vyrazit na výlet do města. Děti, já i kočárek jsme špinaví a najednou mi to už nepřijde úplně v pořádku. Než vyrazíme, musím nás vždycky všechny patřičně vyčistit. Uff... Když k nám na venkov přijede moje pražská kamarádka, je celá čistá a vymazlená, prostě pravý opak. No a logicky se velkým obloukem vyhýbá každé louži. Proč? Protože žije v jiném světě a musí se tam vrátit.
A tak, když píši o tom, jak svoje děti nechávám lézt po zemi, hrát si v blátě a nebo běhat bosé, chápu, že je to něco jiného u nás a něco jiného v centru Prahy. Tato svobodomyslná výchova má najednou zcela jiný rozměr. A nejde tu už jen o čistotu, jde i o bezpečnost.
A jaká bych byla jako máma z města? Čistotnější, opatrnější, přísnější? Těžko říct. Asi právě proto, jaká jsem, žiji tady. Tady v prostředí, kde se nebojím svoje děti vypustit a vychovávat je, jak chci.
Na druhou stranu jsem takový rebel. Asi bych vybočovala i v té Praze. Teda s tím rozdílem, že tam by to asi bylo každému jedno. Těch lidí na hřištích je většinou tolik, že není čas řešit, co kdo dělá. Jak jsem poznala, člověk je rád, že stihne uhlídat vlastní dítě, natož, aby stíhal řešit ty ostatní. Navíc se maminky navzájem moc neznají.
Všimly jste si někdy toho, že je mnohem lehčí být sama sebou, když vás ostatní neznají? Sice jsme v cizím prostředí možná chvíli nejisté, ale celkově můžeme vystupovat víc samy za sebe a nemusí nás trápit odsuzování ostatních.
Tam, kde se lidé víc znají, se i navzájem víc řeší. A pak nás i ty odsuzující pohledy více bolí. Ale zase máte pravdu, že každý má právo myslet si, co chce. A my se musíme naučit si z toho nic nedělat. To vše je cesta a my se pořad dokola učíme, jak být šťastné a vyrovnané maminky.
Můj předchozí článek měl spíš ambice ukázat, jak je důležité se navzájem respektovat. A jak nikdy nevíme, komu můžeme ublížit svými úsudky. Jak hezky shrnula moje pražská kamarádka: řídím se tím - žít a nechat žít.
A tímto všechny zdravím do Prahy. Občas je fajn změnit prostředí a rychlost bytí.
Kde žijete vy? Je pro vás lehké vychovávat děti v ruchu velkoměsta? Necítíte se na vesnici osamělé?
@kudrnatamama