Kdy budete mít druhé?

Začala jsem psát na přání jedné mé kamarádky o tom, kdy a jestli mít druhé dítě. V průběhu psaní jsem si ale uvědomila, že to není o našem rozhodnutí, ale o našem sebevědomí. A o okolí, které nás svým nátlakem dokáže patřičně rozhodit.

Takže o rozhodnutích někdy jindy. Dnes o nás a o okolí.

My ženy, jak postupně dospíváme, dostáváme řadu nepříjemných otázek. Myslím, že to s námi jde odmalička. A také myslím, že mužů se takhle nikdo neptá. Teda určitě ne s takovým důrazem. Nebo si to jen nepřipouštějí a tolik o tom nemluví?

Nemohla jsem otěhotnět a při pohledu na miminka jsem měla slzy v očích

Moje nejhorší otázka, která mě dlouho trápila byla: "Tak, kdy už budete mít miminko?" Dlouho jsem nemohla otěhotnět a při pohledu na miminka jsem měla slzy v očích. A co jsem měla těm skoro cizím lidem vyprávět o svých starostech? Jakákoli moje odpověď vedla k tomu, že mě buď pasovali do role ambiciózní kariéristky nebo nastávalo trapné ticho, které končilo ještě trapnějším: "Nemysli na to, ono se to jednou povede." Nesnášela jsem to.

Když jsem konečně otěhotněla, začaly otázky typu: "Co je to za pohlaví? Jak se bude jmenovat?" Odpovídala jsem stroze: "Nevím, to bude překvapení." Opět následovalo trapné ticho. Sice jsme to s manželem věděli, ale mluvit o tom na potkání s kdekým mi bylo protivné. Co je všem do toho, myslela jsem si.

Když se syn narodil, následovalo: "A kolik vážil?" Tato otázka mě dopaluje dodnes, copak jsou miminka nějací kapři?

Jak dítě roste, dostáváte tuny dalších otázek typu: "Co už dělá? Ještě nechodí na nočník? Ještě kojíš?"

Když dítě povyroste, přijde další inkriminovaná otázka: "Kdy budete mít další?" Nebo moje oblíbená: "Kdy půjde do školky?"

Tyto otázky a mnoho dalších nás neuvěřitelně zlobí. Často nás vyvádějí z naší rovnováhy, i když jsme normálně klidné. Proč to ti lidé dělají? Proč pořád prudí a nenechají nás na pokoji?

Dnes už se tomu směju. Naučila jsem se brát to jako školu života. Naučila jsem se z každého prudiče si vzít to, co mi má dát. Naučila jsem se povznést se nad to, poučit se a nebrat si to osobně.

Napadlo vás někdy, že se s vámi tito lidé jen snaží navázat řeč? Že třeba jen neví, co mají říkat? Jejich záměrem často není vás rozhodit, rozesmutnit či vykolejit. Oni prostě jen vysloví to, co je první napadne. Často ani nepřemýšlejí nad tím, že to pro vás může být bolestné téma, o kterém se vám nechce mluvit. Nenapadne je to. Nejsou zlí, jen chtějí společensky konverzovat.

Než jsem otěhotněla, byly pro mě otázky ohledně miminek velice palčivé téma a nevěděla jsem, jak na ně mám reagovat. Dnes už vím, že ke mně možná přicházely záměrně, že jsem se měla místo útočení zastavit a zamyslet se. Že jsem se měla něco naučit - nezavírat oči. Vzít ten problém na světlo a vypořádat se s ním.

Takže pokud vás něco z toho rozčiluje, zkuste se zamyslet nad tím vaším PROČ.

Proč je to pro vás tak bolestné? Proč se obhajujete a nedokážete klidně odpovědět? A pokud dokážete klidně odpovědět, proč vás zlobí, že ostatní mají jiný názor? Proč vás zlobí, že s vámi chtějí diskutovat?

Svět je plný názorů a každý chce radit. A není to náhodou celé jen o toleranci - žít a nechat žít?

Měly bychom se smířit s tím, že co člověk to názor. Naučit se nebojovat s tím a nepřesvědčovat ostatní o své pravdě. Já se řídím pravidlem: vyslechnout, zamyslet se nad tím a tolerovat.

Moje současná otázka, na které teď pracuji je: Proč nechodí do školky? Jaká je ta vaše?

Líbí se vám můj blog? Sdílejte ho se světem. Za jeho šíření moc děkuji. Vaše Kudrnatá máma.