Kdy se z našich miminek stanou ty pravé osobnosti?

Dneska trochu s humorem. Jaký byl váš víkend?

Každý rok touto dobou pořádá můj muž s našim okrašlovacím spolkem recesistickou procházku do přírody na počest našeho významného občana a buditele J. B. Cinibulka.

Jde o to nalákat lidi do přírody a ukázat jim místní krásy. A proč recesistická?

Celá procházka je vtipně pojatá jako návrat do dob minulých, a tak se všichni převlékáme do kostýmů á la první republika. Chodíme po kraji, hrajeme krátké divadelní scénky a společně se tomu smějeme.

Než jsme měli děti, chodili jsme s manželem sami. Pak k nám přibyl kočárek s jedním malým chlapečkem a po chvilce opět kočárek s dalším chlapečkem... Každý další rok byl o něco náročnější.

Letos manžel konstatoval, že příští rok už asi zase raději půjdeme sami 😁

A proč?

Znáte ty chvíle, kdy si s dětmi něco naplánujete, těšíte se na to a dítě vám do toho jediným rozhodnutím tzv. hodí vidle 😆

Krásný příklad je třeba společné focení. Do určitého věku dítě spolupracuje. Bez odmlouvání si nechá obléct, co se vám líbí a rychlý a znalý fotograf za pomoci mlaskání, luskání, tleskání, pískání nebo různého pitvoření dokáže udělat hezké rodinné fotky.

Jak dítě roste, začíná být focení čím dál větší problém. Až jednou dojde do věku, kdy rezolutně řekne, že si tohle teda neobleče a že se vlastně vůbec fotit nebude. Ze začátku ještě funguje nevýchovné podplácení zmrzlinou, nanukem, čokoládou nebo nejlépe vším dohromady. Později už nezabírá vůbec nic, ani nové lego.

Co se dá ale dělat? Od narozeni se snažíme z miminka pomocí výchovy i nevýchovy a hlavně s respektem vychovat osobnost s vlastním názorem. A když se najednou ta jeho osobnost vyloupne, tak nezbývá než uznat jeho pocity a respektovat jeho rozhodnutí. Lze jen zatnout zuby, smířit se s tím a zapomenout na svoje očekávání.

A ano, málem bych zapomněla, že se přeci s každým dítětem lze domluvit. Jo jo, zkusit to můžete, to nic nestojí 😁

Pro ty, které to nepoznaly, tak tohle byla nadsázka 😉

A pro ty, které mají děti v tomto věku, vězte, že ne všechny situace jsou tak beznadějné a vždy existuje nějaké řešení. Ale ne vždy na něj přijdete 😆

A jak to bylo s tou naší procházkou?

Roční syn si bez reptání oblékl, co jsem mu připravila. Trochu byl problém s čepičkou, ale nakonec jsme se domluvili. A šlo to i bez čokolády. Tahle ročňátka jsou v tomhle smyslu úžasná.

No a náš čtyřletý syn? Ten si umanul, že si košili neobleče. Snažila jsem se ho přesvědčit, že to bude legrace, že bude jako Huckleberry Finn. Načež jsem si naběhla ještě víc. A on, že prý nechce být nějaký Flint, že chce být Spiderman. A bylo hotovo. Následovalo přesvědčování, vyhrožování, domlouvání, slibování a úplatky. Nic nepomáhalo. Asi jsem měla ocenit, že se mi podařilo vychovat neúplatnou osobnost, která má svůj názor, ale v tu chvíli jsem z toho moc radost neměla

😆

A co pomohlo? Tatínek. Hlava rodiny. Vedoucí naší smečky. Na malá vzpurná vlčata platí jen a pouze alfa samec. Toho ctí a poslouchají. Mámy to mají v tomto směru s chlapečky těžké.

Uf, vše se povedlo. Akci jsme zvládli a nakonec si to užil i malý Flint.

Ale pro příští rok už na to prdím a půjdu klidně se Spidemanem, nebo raději bez něho. A Spidermana předám s lehkostí a respektem babičce. Přeci jenom už mám své roky a musím šetřit nervy a potřebnou energii, kterou můžu lépe investovat jinde 🤣

Tak rodinným akcím zdar, maminkám pevné nervy a připíjím na zdraví těch našich malých osobností 👍 (ale jen nealko, přeci jen ještě kojím) 🤣

Krásný den!

Kudrnatá máma