Kojit, či nekojit? Toť otázka

A možná spíš i jak dlouho, jakým způsobem a na jakých místech 😁

Vlastně jsem dříve neměla potřebu se k tomuto tématu vyjadřovat. Kojení mi přijde jako něco tak přirozeného a soukromého, že nechápu, proč to tolik ostatních lidí řeší.

S prvním synem jsem měla velké problémy s takzvaným rozkojením. A první měsíc jsem absolvovala úmorné kolečko s nejistým výsledkem: zvážit, nakojit, zvážit, dokrmit. Dnes už se to prý zase dělá jinak 😊

Nakonec se to ale povedlo a já měla mléka dost. Svého prvního syna jsem pak kojila asi dva a čtvrt roku. Vlastně do té doby, než jsem otěhotněla podruhé. Pak mi to začalo být nepříjemné.

Kojila jsem, protože se mi to líbilo. Kojila jsem, protože to syn potřeboval. Kojila jsem, protože jsem to potřebovala i já. Přestala jsem kojit, protože nastal náš čas.

Podle mě je to čistě věc mámy a jejího dítěte. To, jak dlouho kojí a jestli vůbec, je na každé z nás.

A přijde mi moc smutné, když některá maminka řekne, že musela přestat kojit, protože se to například nelíbilo manželovi.

Ale pokud nekojím, protože je to moje rozhodnutí nebo nemůžu kojit z jakéhokoliv důvodu (nemám mléko, dítě kouše, jsem vyčerpaná, potřebuji pracovat, aj.), nejsem méně matka než ostatní.

Proč se tyto ženy setkávají s opovržením? Proč mají pocit, že jsou špatné mámy? Proč by se mlékem měla měřit láska k dítěti? Tomu nerozumím.

Mě moje maminka kojila JEN asi dva měsíce a rozhodně to byla a je skvělá máma. Ale je pravda, že tenkrát se to tak nebralo. Tenkrát bylo divné kojit půl roku. To už bylo dlouho. Doktoři hned ordinovali sunar.

Na druhou stranu je velkým tématem, i když máma kojí. Teda u miminka se to snese. Ale jak začne dítě chodit, už je to najednou divné.

Já jsem si z toho nikdy hlavu nedělala. Nestydím se a kojím, když si dítě řekne. Takže často i v dost bizardních situacích, to asi znáte 😁

Schválně se nevystavuji, ale zase se nepotřebuji schovávat do speciálních kabinek. Myslím si, komu se to nelíbí, ať se nedívá. Ale chápu, že mnoho maminek je z těch pohledů a řeči nervózní.

A proč to všechno píšu?

Protože jsem také nedávno byla v podobné situaci. Byla jsem osočena, že svým "činem" pobuřuji veřejné blaho 🤣

A co se stalo?

Jsou to asi dva měsíce, co mi přišlo jako dobrý nápad, vzít děti na výlet do Prahy do Národního muzea. Mám pocit, že od začátku jsem si tam připadala s dětmi jako obtížný brouk. Nebylo tam zase až tolik lidí, a tak zřejmě paní hlídačka neměla tolik práce. Šla pár kroku za námi a bedlivě kontrolovala, aby některé z dětí, nedej bože, na něco sáhlo. Když se malý začal hlasitě dožadovat svého, způsobně jsem se usadila v jednom tmavém koutě. Starší syn si hrál s nějakými dřevěnými destičkami, které snad k tomu byly určené. Za chvíli se přihnala hlídačka a že se to prý nesmí, že na kojení tu mají speciální místnost, že si to vedení nepřeje, že se to nelíbí návštěvníkům, že tady jsme přeci v NÁRODNÍM... 😁

Sice jsem se nedala zastrašit, ale můj sebevědomý přístup moc nepomáhal. Bába si mlela svou. Byla jako kolovrátek. Nakonec jsem se zvedla a odešla. Moc jsem nechápala, že ještě dnes se takto jedná s lidmi.

A co z toho plyne?

Můžete být vyrovnaná jak chcete, ale vždycky se najde nějaký blbec, který vás rozhodí. Ale je důležité se z toho vzpamatovat a vzít si sílu na příště. A ať už je to o kojení, nebo ne, je důležité se nad to povznést a říci si, že ta kritika nepatřila vám, že možná jen ta paní měla v lepším případě špatný den, v horším špatné dětství nebo nemá děti, nemohla kojit nebo má práci, která ji nebaví.

A kojení jako takové? To nechám na každé z vás.

Každá máme svou hranici v sobě a stejně tak to mají i naše děti. Některá máma kojí půl roku a přijde jí to moc dlouho. Jiná zase kojí do čtyř let a přijde jí to málo. Je to tak v pořádku, každá jsme jiná. Ale v jistém smyslu jsme v tom spolu, tak se prosím navzájem podporujme.

A nebuďme ještě i my ženy na sebe navzájem zlé.

Hezký den.

Kudrnatá máma

Napište mi, jak to máte vy? Kojíte, nekojíte? Už vás někdy někdo napomenul?