Mami moc mě mrzí, že jsi na mě byla zlá

Auu. Tohle mě okamžitě odzbrojí. Přejde všechen vztek a mění se v lítost. Lítost nad tím, jakou má to moje dítě hroznou matku.
Znáte ty situace, kdy vám na plotně přeteče voda z hrnce, miminko vřeští, manžel na vás mluví a starší dítě vám strká do ruky červené autíčko a pořád dokola opakuje: mami, pojď si hrát, mami, mamííí.

Něco ve vás bouchne a vy mrsknete tím autíčkem o zem. Chvíli je klid. Ale vy moc dobře víte, co přijde. Je to jen ten pověstný klid před bouří. Chcete vrátit čas. Chcete být pryč. Ale už to nejde vrátit. Už víte, co přijde. Ta pauza trvá jen chviličku. A postupně pomalu přichází usedavý pláč. Prvně jedno dítě a vzápětí se přidává druhé. Nepomáhá objetí, nepomáhá tišení, nepomáhá nic. Prostě potřebují plakat.

Tak, mámo, tady to máš. Už jsi to zase nezvládla. Jsi hrozná máma. Neumíš se kontrolovat. A tvoje děti teď kvůli tobě trpí.

Umíme se hezky pranýřovat, že?

Maminky, netrestejme se. Podobných situací bude ještě spousta. A myslím si, že je úplně normální občas bouchnout. Myslím si, že je to dokonce zdravější, než to v sobě dusit.

Ale pozor. Potom, co explodujeme, by měla vždycky následovat láska, vysvětlení, porozumění a odpuštění. Já to dělám asi takhle: Promiň, že jsem křičela. Měla jsem vztek a ten musel ven. Bylo toho na mě moc. Víš, proč jsem to udělala? Omlouvám se, mám tě moc ráda. Zlobíš se na mě? To chápu.

Učíme naše děti chodit na nočník, kreslit, obouvat si boty nebo čistit zuby. Kdo jiný je má naučit, co jsou emoce. Kdo jiný je má naučit zvládat podobné situace.

Naše děti si často nevědí rady se svými pocity a je pro ně těžké se v sobě vyznat. Pomozme jim a učme se to společně.

Naučme je, co je radost, láska, zlost, vztek, smutek, strach i lítost. A nebojme se dětem říkat i o našich potřebách: Už nemůžu, už si nechci hrát. Už mě to nebaví. Já bych chtěla teď dělat tohle. Já potřebuji dělat tohle.

Děti se tím učí vzájemnému respektu a tomu, že není všechno jen o nich. Ano, máma je tu pro ně, ale i máma má své radosti, starosti a potřeby.

Já před svými dětmi i brečím, když potřebuji. Nezavírám se v koupelně a nepředstírám, že je vše v pořádku. Myslím si, že děti potřebují vidět, že i máma není pořád usměvavá a má občas smutek. Ale i to je dobré jim vysvětlit. Možná budete překvapené, ale i malé děti dokážou být empatické.
Tak už se nesnažte být dokonalé. Je v pořádku občas nezvládnout svůj vztek. Je v pořádku být smutná nebo unavená. Je v pořádku o tom s dětmi mluvit. Ale počítejte s tím, že děti se to brzy naučí a začnou to používat. Je úžasné, když vám dítě řekne, že vás má rádo. Je krásné, když vám dítě řekne, že má radost, že se mu podařil kotrmelec. Je úsměvné, když řekne, že musím počkat, protože si teď dělá svoje věci. Ale je srdcervoucí, když řekne, že je smutné, protože jsem na něj křičela.

A od kdy s dětmi takhle mluvit? Já to snad dělám od narození. Ale je pravda, že nějaká zpětná vazba a pochopení přichází až kolem druhého roku.

Jak to děláte vy? Napište mi o tom.
@kudrnatamamacz