Proč kluci zlobí?

Milé maminky, na chvíli se zastavte. Povím vám jednu pohádku ze života...

Je podzim. Ráno je zima a večer začíná být brzy tma. Malý Popiko ale na podzimu nejvíc nesnáší oblékání. Chce běhat volně bez nepříjemné šustící bundy a nejradši i bosý. "Ach jo, teď bude zase zima a maminka mě bude zase nutit bundu a čepici, abych prý nenastydl. To je otrava. To nemám rád." povzdychne si Popiko u okna.

"Popiko, kde jsi? Půjdeme na procházku?" zavolá najednou maminka z kuchyně.

"Mamííí, maminko a můžu jít jenom v tričku?" začne prosit Popiko.

"Ale vždyť už je tam zima, tak abys nenastydl..."

"Mamííí, nenastydnu, neboj. Já tu bundu nemám rád. Já potřebuji běhat a lítat jako vítr a ta bunda mě brzdí," skočí jí do řeči Popiko.

"Dobře, ale vezmeme s sebou svetr a raději i tu bundu. Až ti bude zima, tak se oblečeš. Můžeme se takhle domluvit?"

"Ano, slibuju!" Popiko už byl venku a vlastně ani nevěděl, co slibuje. Hlavní bylo, že se jde ven a že ho maminka nenutí se obléct.

Vyběhl na dvůr, kde objevil pod keři zapomenutý fotbalový míč. "Jé, můj míč!" Popiko si s ním začal kopat, běhal za ním sem a tam a měl ohromnou radost, jak mu to jde. "Mamííí, půjdeme na hřiště, budeme kopat na bránu," navrhl mamince a už se těšil kolik dá gólů.

Ze dveří vyšla maminka a měla v ruce proutěný košíček: "Popiko, dneska půjdeme do lesa. Potřebuji nasbírat nějaké houby."

"Ale já chci na hřiště, v lese se nedá kopat. Já nechci na houby. Já nemám rád houby. Já chci na hřiště."

"Broučku, já to chápu. Je to pro tebe důležité, ale pro mě jsou zase moc důležité ty houby. Tak se zkusíme nějak domluvit?"

"Já se nechci domluvit! Já chci na hřiště!" byl Popiko neústupný. "Potřebuju trénovat ty góly. Potřebuju na hřiště," opakoval si pro sebe. A maminku už neposlouchal, kopal do míče a zkoušel, co všechno s ním zvládne.

Maminka si povzdechla, ale věděla, že křik, zákazy nebo vyhrožování nic nevyřeší. Na chvíli si sedla a začala přemýšlet. U lesa je přece louka. "Popiko, slyšíš? Prosím, poslouchej mě chvíli." Nic naplat. Chlapeček byl plně ponořen do svého světa. Tak tedy vstala a zapojila se do jeho kopací hry. "Gól! Mamííí, dal jsem ti gól! Hurá!" jásal nadšeně Popiko, "mami, pojďme už prosím na to hřiště."
"Popiko, co kdybychom šli na louku k lesu. Můžeme si tam spolu chvíli kopat a já se pak podívám po houbách. Co myslíš, šlo by to?"

"To je super nápad a já se pak taky podívám po houbách, můžu?" odvětil chlapeček.

A tak se šlo. S košíčkem, se svetrem, bundou a koupacím míčem, ale šlo se...

Zůstat klidná máma s malým svéhlavým chlapečkem je někdy velký úkol. Chce to cvik, chce to zkušenosti a hlavně to chce být v pohodě. Protože když jsme unavené a přetažené, často reagujeme vznětlivěji, než by bylo třeba. A děti? Ty nám nic neodpustí. Každý den nás zkouší, posouvají hranice a testují, co ještě vydržíme.

A co funguje mně? Teď skoro nic. Teď jsem často ze svého čtyřletého puberťáka úplně v koncích. Nastal další posun v jeho vývoji a já jsem z něj mnohdy úplně vyřízená. Je to bohužel tak. Děti se vyvíjí a my se neustále znova a znova učíme a hledáme způsob, jak spolu komunikovat. Je to nekonečná cesta. Cesta plná poznání, nepochopení, ale i radosti a lásky. To je rodičovství.

A proč kluci zlobí? Protože jsou to kluci. Protože pro ně maminky nejsou přirozené autority. Protože neustále zkouší svoji novou sílu. Protože to je jejich přirozenost.

A na druhou stranu by bylo možná lepší ptát se: Co je to zlobení? A pokud je odpovědí, že je to každá jiná činnost než ta, kterou schvalujeme, pak asi také není vše v pořádku. Chceme mít z dětí vychované bezduché loutky, které se nás bojí neposlechnout? Ano, bylo by to pro nás mnohdy jednodušší, ale co jim tím předáme do života?

Takže se asi shodneme na tom, že kluci prostě občas zlobí a že je to zdravé a normální. Ale už vám nepomůžu s tím, jak s nimi v klidu žít, to se zatím pořád učím 😁

Krásný den!

Kudrnatá máma

PS: Příběhy o malém Popikovi jsou autorská tvorba v rámci projektu Popiko.cz, které snad již brzy vyjdou i knižně.