Sportujete? Podáváte perfektní výkony?

Já nejsem vůbec sportovní typ. Nesportuji a sport jsem vždycky nesnášela. Vždy, když jsem v minulosti sportovala, bylo to z donucení. Většinou mě k tomu nutili hlavně v hodinách tělesné výchovy na základní škole 😁

Teď samozřejmě trochu přeháním 😁😁

Jak jsem rostla, pochopila jsem, že se ale o sport zajímá většina kluků. A tak jsem v naději, že si mě tam nějaký všimne, začala sportovat taky.

Vzala jsem to ale za špatný konec.

Snažila jsem se jezdit na kole, na lyžích, na bruslích, hrát volejbal, fotbal a kdo ví co ještě. Kluky jsem nenadchla. Ve snaze se jim vyrovnat jsem je spíše zdržovala a byla nemotorná a trapná, jak se tehdy říkalo 😁 No, minimálně jsem si tak připadala.

Až později jsem pochopila, že mnohem chytřejší byly tehdy mnou opovrhované holky, které seděly na lavičkách kolem hřišť a jen fandily či předstíraly, že daný sport neumí a chtěly do něj po zápase zasvětit. Mně tenkrát připadaly trapné a průhledné ony.

Ale fakt je, že ony bojovaly ženskými zbraněmi a většinou vyhrály. Odměnou pak byl kluk lapený do sítí. Kluci byli totiž celí hr do toho pomáhat něžné květince nebo jim velmi lichotil dívčí obdiv. Past sklapla a vlastně všichni byli spokojení.

Za to já 🤭 Snažila jsem se klukům vyrovnat. Snažila jsem se s nimi soutěžit. Snažila jsem se ze sebe udělat, co mi nebylo vlastní. A tak jsem se často probojovala do pozice jejich kamaráda, ale je ani nenapadlo považovat mě za potenciální partnerku.

A to je vlastně můj celoživotní boj. Často zapomínám, že jsem žena a že ženy mají svůj způsob boje. A tak se pořád dokola učím, hledám ponaučení a jiné přístupy. Hledám, jak řešit problémy požensku. Hledám, jak nebrat chlapům jejich sílu a vedení.

A proč to všechno píšu?

K otázce sportování a celému tomuhle dnešnímu zamyšlení mě přivedl, kdo jiný, než chlap 😁

V neděli jsem byla opět po dlouhé době zase "donucena" sportovat. Ale už to nebylo kvůli tomu, abych na někoho udělala dojem. Bylo to kvůli jednomu chlapovi, aby měl radost.

Tím chlapem byl můj starší syn. Od té doby, co začal jezdit na kole, to miluje a chce pořád trénovat, být první a vyhrávat.

No a tak jsem z půdy snesla svoje staré kolečkové brusle a vyrazili jsme všichni společně jako rodina: můj syn na kole, manžel na koloběžce a já s kočárkem na bruslích. A to ještě zaplať za ten kočárek. Bez něj bych se asi vymajzla hned v první zatáčce.

Také výběr in line dráhy nebyl moc šťastný. Vyrazili jsme na cyklostezcu v Bělé pod Bezdězem. No a tam jsem se skoro od prvního okamžiku cítila jako doma. Tedy jako v mé domovině, kterou je Vysočina.

Jezdili jste už někdy na kole na Vysočině. Brr, je to tam samý kopec. A víte, jak jezdím já? Z kopce brzdím, protože se bojím a do kopce tlačím, protože to nezvládnu vyjet 🙈

V tomto duchu probíhal i náš výlet. S tím rozdílem, že i do kopce jsem to musela nějak vybruslit. Nakonec v jedné nejhorší chvíli, kdy už jsem si myslela, že tam opravdu "zhebnu", jsem si právě vzpomněla, jak jsem jako mladá holka polykala andělíčky kvůli nějakému klukovi, kterému jsem musela dokázat, že to dám.

A tak jsem tentokrát, poučena z předchozích nezdarů, zároveň starší a samozřejmě moudřejší, zakotvila v jednom altánku a brusle zahodila. Vysvětlila jsem synovi, že už opravdu nemůžu a že půjdu dál pěšky.

Syn to vzal úplně v pohodě. A já si znova uvědomila, že není výhra všechno "dát". Často je větší vítězství vyhrát sám nad sebou: uvědomit si svoji cenu, svoje možnosti, umět požádat o pomoc nebo si přiznat, že něco nezvládnu.

Holky, maminky, nedělejte ze sebe za každou cenu hrdinky. Nesnažte se za každou cenu vše zvládat. Sezujte někdy ty brusle a zvolněte. Třeba se pak konečně objeví ten princ, na kterého už dlouho marně čekáte. A ten "princ" může dnes samozřejmě znamenat cokoliv, dosaďte si každá sama 😘

Krásný den!

Kudrnatá máma