Toužíme po pochopení, úctě a ocenění

Toužíme po pochopení, úctě a ocenění. Toužíme, aby nás někdo pochválil...
Ten někdo musíme být my samy. Vím, že je nám to všem jasné. Je to tisíckrát vyřčené úsloví. 

Bereme ho tak samozřejmě, že už se nad tím ani nezamýšlíme.
Ale umíme to opravdu? Opravdu se umíme pochválit? Opravdu se dokážeme ocenit? Nebo pořád i byť jen podvědomě toužíme po chvále a souhlasu od okolí?

Snažila jsem se být se všemi za dobře a toužila jsem po uznání a chvále. 

Ještě před pár roky jsem se v tom také plácala. Snažila jsem se být hodná holka, která nevybočuje z řady. Snažila jsem se být se všemi za dobře a toužila jsem po uznání a chvále. Nedokázala jsem být sama sebou. Chovala jsem se tak, aby mě měli všichni rádi. Bylo to hodně vyčerpávající.

Teď už jsem konečně dospěla do stavu, kdy jsem spokojená sama se sebou. Našla jsem tu svoji vnitřní jistotu. Našla jsem odvahu být sama sebou. Nestojím o souhlas a uznání ostatních. Jsem za ně ráda, ale nepotřebuji to. Je to velice uvolňující.

Ale dostat se až sem byla pro mě dlouhá cesta. A každé zastavení na ní mělo svůj smysl, protože mě dovedlo tam, kde jsem.

A jak to souvisí s mateřstvím? Když se staneme maminkami, mnohdy naše míra sebevědomí klesá a často se stáváme ještě více závislé na okolí, tedy konkrétně na partnerech. Častěji pak spadáme do módu hodné hospodyňky. A začínáme žít pro ocenění druhých.

Naučme se být samy sebou. Naučme se mít se rády a být se sebou spokojené. Naučme se pochválit se. Děti ani manžel to za nás dělat nemohou.

Pokud chcete, napište mi, co vás trápí.
Jsem tady pro vás.