Umění být sama

Dneska jsem po dlouhé době sama. Teda sama s miminkem. To je zatím mou nedílnou součástí a nedá se s tím nic dělat. Vlastně s tím nechci nic dělat. Jsme k sobě zatím připoutáni a nedokážeme být jeden bez druhého. Jsme jedna bytost.

Už jsem zapomněla, jak je to osvěžující. Jak je krásné být chvíli sama, sama se svými myšlenkami. Moc se mi uleví, když na chvíli vyrazím s kočárkem někam do lesa. Můžu konečně přemýšlet a vyčistit si hlavu.

Když jsem měla jenom jedno dítě, bylo to jednoduché. Volného času - tedy volného času s miminkem - jsem měla dost. A dalo se více přemýšlet. Dnes mám děti dvě a ten starší tak "krásně a hodně" mluví. Všechno ho strašně zajímá, na všechno se ptá. To je sice dobře, ale já často ztrácím trpělivost. Vždy mě těmi svými neodbytnými dotazy rozloží: "Mami, proč už není sníh? Proč je teplo? To už je jaro? Co je to obleva? A proč se najednou oteplí? Proč mi to neumíš vysvětlit? Nerozumím tomu. Jsem z toho smutnej."

Teď ztrácím trpělivost a dohání mě to k šílenství 

Taky jsem z toho často smutná. Tak dlouho jsem se těšila až budeme spolu diskutovat a jak mu budu všechno vysvětlovat a teď ztrácím trpělivost a dohání mě to k šílenství. Pusu přes den skoro nezavře a pořad se ptá. Nemám čas telefonovat, popovídat si s manželem, natož si srovnat svoje myšlenky.

Ten čas "pro sebe" je pro nás pro každou nesmírně důležitý. Často pomůže i jen na deset minut vyběhnout na poštu nebo pro chleba. Zkuste si tyhle desetiminutovky zařadit do svého normálu. Uvidíte, jak moc se vám uleví.

Gratuluji ke každému takovém útěku, kdy dokážete být chvíli samy. Vím, že je mnohdy složité někomu děti svěřit. Někdy nemáme komu a někdy zase nedokážeme odejít my samy. Někdy si to nechceme dovolit...