Už nemůžu dál aneb syndrom vyhoření mámy

V pátek jsem se rozhodla psát nový příspěvek a ne a ne najít téma. Byla jsem smutná a ze všeho unavená. Nic mě netěšilo. Nic mě pořádně nebavilo. Nic mi nešlo. Znáte ty situace, kdy děti prudí, že je dostatečně nevnímáte a manžel prudí, že prudí děti. A vy už nevíte, jak dál. Připadáte si taky někdy jako nádoba, ze které si pořad někdo bere a nic nedává zpátky? Připadáte si někdy taky tak prázdná?

Když mi před pár lety kamarádka řekla, že ji nebaví hrát si se svým synem, koukala jsem se na ni divně. Já měla tenkrát malé miminko a nemohla jsem se dočkat, až s ním bude nějaká zábava. Tenkrát bych dala cokoliv, aby to moje dítě už chtělo stavět lego nebo aspoň věž z kostek. Dneska už to chápu. Dneska už mě také nebaví tisíckrát denně honit zloděje nebo pořad dokola hasit oheň. Jsem unavená. Jsem unavená ze svého syna a nebaví mě si s ním hrát.

Co dělám v takovýchto situacích? Zjišťuji, co mi chybí. Zjišťuji, proč se tak cítím. Dám si rozhovor sama se sebou a zkouším přijít na to, co se děje. Co způsobilo, že jsem naštvaná? Co způsobilo, že nemám energii a že mě nebaví hrát si se svým synem? Ptám se sama sebe: Zuzanko, co potřebuješ? Co ti teď chybí?

Odpověď je obvykle jednoduchá: Jsem přetažená, jsem vyhořelá. Cítím to všude ve svém těle a všechno řve: Chci dovolenou, chci být chvíli sama, chci ticho a klid!

Vím, že dovolená je teď pro mě sci-fi.

A tak v těchto chvílích, kdy nemůžu nikam utéct, mi pomáhají takzvané mini dovolené. Lehnu si na pár minut do postele, zavřu oči a v duchu se přemístím tam, kde bych v tu chvíli chtěla být. Představuji si třeba, že ležím na pláži, nohy mi oplachuje slané moře a moje tělo se boří do teplého písku. Tak chvíli ležím a snažím se nasát to teplo a světlo do celého svého těla. Když pak procitnu, je mi obvykle lépe. Někdy se ale přistihnu, že mám slzy v očích, tak moc se mi nechce vrátit a tak moc tu dovolenou potřebuji.

Když mi nepomůže mini dovolená, utíkám doopravdy. Sama nemůžu, a tak narychlo zorganizuji výlet pro celou rodinu. Jednodenní nebo i půldenní výlet udělá vždycky dobře nám všem. Změníme prostředí, vyvětráme se, zažijeme něco nového. A ať už se na výletě stane cokoli, vždy nás to posune dál. Mně se uleví a nabije mě to. Začne být ze mě zase spokojená máma a tím pádem začnou být spokojené i děti a nakonec i manžel. A o to jde :-)

Vystupujte častěji ze své komfortní zóny a podstupujte neočekávaná dobrodružství. Změna prostředí, nové zážitky nebo jiní lidé vás inspirují a nabijí novou energií. Mně to funguje vždycky.

Když začíná být doma všechno takzvaně na prd, zastavte se. A začněte u sebe. Udělejte ze sebe zase spokojenou mámu. Děti a manžel se přidají.